Celé to začalo před pár měsíci. Kdykoli jsem přišla domů, padla na mě únava a byla jsem na děti podrážděná. Když jsem se to rozhodla řešit, musela jsem si přiznat, že jako matka a manažer domácnosti jsem unavená a přetížená.

Najednou jsem to viděla, že ač jsou naše čtyři děti poměrně samostatné, tak stejně většinu chodu naší domácnosti zajišťujeme my s Michalem. A kolem chodí děti (7,11,14,16). Vlastně dnes už dospělé. Dost dospělé na to, aby mohly dělat všechno, co my. Tedy vařit, prát, žehlit, cokoli z domácích prací. Jak jsem to mohla přehlédnout.

Podvědomě jsem je pořád vnímala jako ty moje malé děti. Nějak jsem doufala, že jak dorostou, něco se změní, samy to uvidí a budou se zapojovat. S příchodem Michalova šestnáctiletého syna, který se k nám rozhodl natrvalo odstěhovat, mi došlo, že se “samo nenakope”. Musí nastat změna. Všechny děti vyrůstaly v podobném přístupu – nevnímají domov jako něco, na čem se podílíme a co spoluvytváříme všichni. Byl to pro ně prostor, který zajišťují dospělí, a oni byly zvyklé převážně tuto péči konzumovat. Pohybovaly se tu znuděně se svými tablety a udělaly jen to, co jim někdo zadá, párkrát připomene a zkontroluje.

Já nemám povahu policajta a neustálé dozorování a úkolování nyní čtyřčlenné smečky mě vyčerpávalo více, než když jsem si to udělala sama. Ano, nevedla jsem je k tomu odmala. Moje chyba, ale změnit věci jdou kdykoliv. Tak jsme se s Michalem do toho v postupných krocích pustili.

KROK 1:

Se staršími dětmi (11,14,16) jsme si o tom promluvili. O naší představě, jak bychom to chtěli do budoucna. Vysvětlili jsme jim, že takto nejsou dobře vybaveni do života. Ano, mohou se rozhodnout k tomu zaujmout postoj, že je „tavíme“ a nový řád bojkotovat. Stejně na tom budeme trvat. Nebo se rozhodnout dospět a spoluvytvářet pořádek a pohodu v našem domově. Umožní jim to v budoucnu tvořit partnerství, kamarádství s osobami, které to mají podobně. Umí se o sebe postarat. Na rozdíl od jiných, které jako překrmené, rozmazlené kukačky čekají, že se o všechno druhý postará. Děti předání odpovědnosti přijaly vcelku dobře. Nějak vnímali, že to myslíme vážně, že jsme se opravdu vnitřně rozhodli.

KROK 2:

Bylo potřeba vytvořit podmínky, aby mohly samostatně fungovat a hlavně se na vše neptat. Kde co je? Kam co patří? Jak se to dělá? To mně fakt bralo spoustu energie. Hlavně v té době už průběžně vařili čtyři z nás, z myčky vykládali všichni. Byl to chaos, pořád někdo něco hledal. Řešení mi pomohl najít úžasný e-book Pořádek v chaosu. Doporučuji. Samu by mě to nenapadlo. Štítkovač. S tímto skvělým pomocníkem jsem začala označovat místa věcí. V policích, v lednici, na pračce. I ten nejmladší se právě naučil číst, takže ideální věc. jelo se do Ikea a koupili jsme krabičky a 4 koše na třídění prádla. V ideální velikosti. Když je plný víš, že to můžeš dát vyprat.

Dále mě hodně zatěžovalo držet v hlavě spoustu drobností, které potřebovaly. Kdykoliv utrousily, že je něco potřeba do školy, nebo že něco došlo a já to musela držet v hlavě, než jsem našla čas si to zapsat. Na to jsme zavedli trhací blok s tužkou. Došla nějaká potravina? Něco do školy? Něco zaplatit? Nějaké oblečení? Nápad na nějaké jídlo, aktivitu? Tam je blok, napiš. Poté stačilo, už jen výmluvně ukázat a za chvíli už si všichni zvykly seznam používat.

Na tabuli průběžně lepíme štítky s pracemi, které vyplynou. Samy si je rozebírají s ohledem na složitost dle věku. Učí je to přemýšlet o tom, co kdo zvládne. Je tu holka a nejmladší. Ale většinou už sami vidí, co je potřeba. Začaly si všímat.

KROK 3:

Začít to dělat. Neříkám, že to šlo a jde všechno úplně hladce, ale žije se nám podstatně jednodušeji a pohodověji. Na začátku stačilo je nechat párkrát nést zodpovědnost za svoji pohodlnost. Nejmladší se rozhodl, že si nepotřebuje dělat snídaně a svačinu s pitím do školy. Ok, hlady na to ještě nikdo neumřel. Vyzkoušel si to dvakrát a už ví, že je to potřeba. Další přišli třeba večer s tím, že na zítra nemají ponožky, prádlo. No vaše starost, prát umíte. Musíte se naučit plánovat. Už se to neděje.

Momentálně zavádíme režim, kdy každý kromě malého, jednou týdně dělá večeři pro všechny ostatní. I třeba studenou, ale musí plánovat to, co je potřeba nakoupit a napsat to na seznam. Chytilo se to skvěle. Nejen u syna (14), který má vaření jako koníček a servíruje nám svoje vegetariánské speciality. I jedenáctiletá dcera chce naučit nějaké jednoduché recepty, aby nedělala jen studené večeře. Včera za mnou přišel nejmenší (7), že chce pomáhat vařit. Chtějí to sami, cítí ten rozdíl mít svoje důležité místo v rámci domova. Také dobrý pocit, co jim dává, když dělají něco pro ostatní.

Na obrázku může být: kuchyň, uvnitř a jídloNa obrázku může být: jeden člověk nebo víc lidí a sedící lidé

Já si také musela dovolit pustit důležitost matky. Někdy jsem cítila, že nechci některé věci delegovat na jiné. Jakou pak budu mít funkci? I když mám skvělého muže a jeho podporu, já sama si to nedovolila pustit. Taky necítit se provinile. Jako krkavčí matka, když já si ležím, zatímco děti se sami budí, chystají si snídani, svačiny a pak ujíždějí na koloběžkách na zastávku autobusu do školy. No, daří se a mě se nejen fyzicky, ale hlavně energeticky velmi ulevilo.

Už to nemusím mít všechno jako matka na hrbu. Už nejsem přetížená. Na svoje věci, projekty a to udělat si dobře, mám ještě více času než předtím. A to je dobře. Nemám ráda spěch. Kvalita potřebuje čas a ten mi tohle uspořádání umožnilo nalézt.

Když jsem o tomhle mezi známými mluvila, mělo to ohlas jako dobrá inspirace. Tak jsem se rozhodla to s vámi posdílet na Fb. Žádali jste si to i na na web , tak je to tady.

Míša Bartošová 20.5.2019

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno
autora, zdroje, aktivní odkaz na www.mmbartosovi.cz a celá tato poznámka.

Napsat komentář

Mohlo by Vás zajímat

Poselství zimního slunovratu 2017

Před lety jsem se ptala na poselství slunovratu. Napadlo mě se znovu poptat na aktuální vibraci letošního slunovratu. Zde je přepis poselství, které jsem viděla a vyslechla. Kdyby šlo shrnout téma času zimního slunovratu 2017 v jedno slovo,  bylo by to VYSTŘÍZLIVĚNÍ.  Jako lidstvo jsme urazili dlouhou cestu. Pravděpodobně jsme již prošli mnoha důležitými zkušenostmi a nyní […]

Proč stále chodíme k vyschlým napajedlům?

Jednou z největších potíží ve vztazích je neochota vnímat sebe a své pocity. Ta neochota spočívá ve strachu. Na určité úrovni totiž tušíme, že pokud bychom se vnímali, pak bychom museli měnit vztahy s lidmi ve svém okolí. A to se nám nechce. Máme strach, že budeme sami. Tak raději kašleme na sebe, na svůj […]

Napsali o nás