V rámci soucitu a milosrdenství jsme učeni pomoci bližním. Pomáhání obětem se stalo v našich časech, kdy většinově máme na to podporovat druhé, trendem. Právě proto se mnoho lidí začalo na tuto pomoc zvnějšku spoléhat. A z toho, že nemůžou, se stala jejich životní role. Tuto roli provázejí nářky a stěžování si na věčnou smůlu a zlý svět okolo. Já to mu říkám vytí.

Sama jsem většinu života pomáhala, kde jsem mohla. Od toho, že jsem dekádu platila nemalé částky na dítě v Indii, na jiné nadace, poskytovala konzultace zdarma až po skutečnou adopci menšinového dítěte. Po zhruba pětadvacíti letech zachraňování druhých, vím, o čem píšu. Za některými skutky si stojím dodnes, ale většinu už bych nikdy neopakovala.

Proč? Některé „oběti“ skutečně nechtějí pomoci. Být obětí, je totiž nejvyšší forma boje. V jejich případě obětují život, aby tak poukázali, jak jsou jejich okolí nebo celý život, špatně. Další kategorií jsou lidé, kterým se zkrátka nechce nic dělat a jejich „ vytí“ jim vždycky něco přinese. Tyto typy nejvíc potřebují zažít propad místo změkčování životních podmínek, aby je to zvedlo. Pro názorný příklad uvedu tři krátké ukázky z mého života.

Zkušenost první se udála před zhruba patnácti lety. Nějakou dobu předtím jsem po odchodu z prvního manželství bydlela chvíli u kamarádky a měla jsem silný záměr, že už nikdy nechci skončit takto „na ulici“. O chvíli později jsem se dozvěděla, že mohu legálně zažádat o odkup půdních prostor v domech, které patří městu. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám a pár žádostí podala. Jedna z nich mi vyšla a já se rozhodla půdu svépomocí přestavět. V té době jsem si od mnoha známých vyslechla jaké, že to mám štěstí. Co oni, že by za to dali, kdyby mohli mít vlastní bydlení. Všechno, že je drahé a na vlastní byt zcela jistě mít nikdy nebudou. Nevím, jak pracuje úřední šiml, ale dva roky poté mi byl oficiálně schválen k odkupu půdní prostor 133 m2, asi za 100 000,-. Peníze na další stavbu jsem neměla, ale bylo mi to líto nechat propadnout. Rozhodla jsem se toto právo bezúplatně přenechat někomu ze svých vyjících známých. A věřte nebo spíš nevěřte, najednou nikdo z nich neměl zájem. Byl to luxusní prostor s novou střechou naproti městskému parčíku. Ale byla by to práce. Slyšela jsem řeči o tom, jak raději počkají, až jim rodiče přenechají byt, kde nyní bydlí atd.

Po této zkušenosti jsem si řekla, že už nikdy nebudu slyšet na existenční nářky lidí tohoto typu. Třeba když se kvůli práci odmítají přestěhovat a tak. Ovšem když je někdo psychicky na dně a potřebuje pomoci, to byla jiná. Tady jsem ještě zkušenost neměla. Když jsem začínala poskytovat sezení, začala jsem zjišťovat to samé. Dříve jsem dokonce poskytovala jednou měsíčně sezení zdarma a dotovala i pronájem prostor. Skoro vždy se opakoval podobný model. Ti co, k tomu přišli zdarma, si této služby nevážili a někdy ani bez omluvy nedorazili. Poslední případem byla před dvěma lety paní, která mi telefonovala na doporučení své kamarádky (mé klientky). Svůj hovor začala slovy: „ Dobrý den. Nemám práci, přítele ani dítě. Všechno v mém životě je špatně. Nemám ani peníze na sezení u vás. Moje kamarádka mi říkala, že prý mi pomůžete.“ To byla na první nadechnutí silná káva, ale i když mě silný pocit odporu varoval, tak jsem kvůli její kamarádce, chtěla tomu dát šanci. Večer jsem jí poslala slíbený datum termínu a čekala potvrzení z její strany. Nepřišlo ani potvrzení ani poděkování. Po týdnu jsem u její známé ověřila její telefonní číslo a napsala jí, že tedy termín ruším. Okamžitě mi odepsala, že se snad tolik nestalo a že jí pomoci musím. To si přece nezaslouží, abych se po ní vozila, kvůli maličkosti. Po těch letech mi došla trpělivost. Sama se sebou. Proč to dělám? Vždyť vím, že když těmto lidem nestojím ani za poděkování, nic z mé práce jim nemůže pomoci.

Do třetice s vámi posdílím zkušenost z poslední doby. Ve svém záměru nepáchat dobro jsem doma trochu polevila a upozornění, jak na tom jsem, mi přišlo nedávno. Četla jsem na FB příspěvek jedné paní, která si hrozně stěžovala jaký je stav společnosti. Jak jsou na tom špatně matky samoživitelky, důchodci a jiný potřební. Ona je stále na hranici přežití již 15 let. A nikdo nepomůže. Nedalo mi to a napsala jsem jí soukromou zprávu o tom, že sama jsem kdysi byla v podobné situaci a můžu jí zprostředkovat to, co pomohlo mě a mým klientům. Podívat se na příčiny a nahlédnout cestu ke změně. Nabídla jsem jí sezení u mě v hodnotě 3500,- zdarma. No a co byste čekali? První se ptala, jestli působím u nich ve městě. A že by více potřebovala, abych u ní zakoupila některý z jejich výrobků. To by jí prý pomohlo nejvíce. Neměla jsem chuť nic takového kupovat. Tu konkrétní věc nepotřebuji, nehledě na to, že nechci mít doma věc, která může být tvořena v energii trpitelství a zoufalství. Napsala jsem paní, že takovouto charitu nedělám, ale že jí nabízím něco, co jí může pomoci více než každoměsíční vytí ke stimulaci čtoucích, aby ji podpořili koupí jejích produktů. Byla jsem otevřená. Již se neozvala.

Snad mě to na nějakou dobu zase vyléčilo. Oni ti někteří trpící totiž přesně vědí, co od vás potřebují. Peníze, energii, pozornost atd. Tak jako bezdomovec, který se na vás utrhne, když mu místo peněz na jídlo nabídnete jídlo. Skutečnou pomoc odmítají. My, kteří to máme jinak, se tomu dlouho zdráháme uvěřit. Protože, co já bych za to dala, kdyby mě něco před lety takového nabídl. Zrovna tak jsem dříve nechápala matky, které jsem slýchala stěžovat si na chronické nemoci jejich dětí. Jak je to pro děti těžké i pro celou rodinu. Když jsem nabídla homeopata, který pomohl mým dětem, tak ani za nic. Když jsem nabídla kontakt na kamarádku, co si vyléčila celiakii, tak jsem slyšela, že už si prý celá rodina zvykla. Mít proč výt, být důležití ve svém životním dramatu je v těchto případech asi stěžejní.

Dejte na svůj pocit a nebojte se nepomoci, když to necítíte.

Někdy se nám totiž nechce vyhovět a pomáhat. Záhy se za to můžeme cítit vinni. Tlak veřejnosti na to, abychom pomáhali všem trpícím je velký. Škála, kde můžeme pomáhat je široká. Můžeme podporovat bezdomovce, zvířata, nemocné. Nejlépe všechny, ale to není v našich silách. Je potřeba rozlišovat a někde uvnitř to víme, co kde je naše energie skutečně potřeba.

Míša Bartošová 17.9.2019

📚Kniha Smysluplné vztahy:
https://www.smysluplnevztahy.cz

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno
autora, zdroje, aktivní odkaz na www.mmbartosovi.cz a celá tato poznámka.

One thought on “Tři příběhy o vyjících obětech”

  1. Elen napsal:

    Tak toto je tak neskutečná pomoc ❤

Napsat komentář

Mohlo by Vás zajímat

Odvaha vylétnout z klece

Být sám sebou, jít svou cestou, zní v dnešní době ze všech stran. Ovšem v podmínkách, do jakých se rodíme, jaké na nás po celou dobu naší existence působí, to vůbec není jednoduché. Okolí má zpravidla jasnou představu jací bychom měli být. Naši rodiče, prarodiče, učitelky v mateřské, školský systém, jednotliví učitelé na základní, střední, vysoké.

Můj dům, můj hrad?

Ať už tomu věříme či naopak, na kvalitu našeho bydlení mají vliv určité okem neviditelné vlivy. Jsou energetické zákonitosti, o kterých je lepší vědět, počítat s nimi a tím si zlepšit kvalitu bydlení. Součástí mé práce je i energetická očista prostor a jejich následná harmonizace. Věřím, že o získané vědění se máme dělit a inspirovat druhé, abychom […]

Napsali o nás