Mám na princip obětování se trošku odlišnou perspektivu, kterou zde nabízím.
V oběti je, podle mne, především velká pýcha. Sebeobětující se tímto aktem staví nad všechny ostatní. Nevěří, že svoji životní lekci zvládnou sami. Navíc je to myslím snaha urychlit vývoj, obejít některé vývojové části. Snaha získat moc nad Životem (vysvětlím dále).

Na Velikonoce není možné přehlédnout princip oběti v naší kultuře. Tento princip se nejvíce prezentuje mužem na kříži, který “vzal hříchy na sebe za nás všechny”, aby se nám vedlo lépe (na východě by řekli, aby z nás sejmul karmu). Poslal ho prý Otec – Bůh. Já říkám takovému principu Život, protože to považuji za přesnější.
Už v tom názvu – Život – je totiž cítit, že tento princip nepotřebuje, aby někdo za někoho něco na sebe bral. Aby se někdo za někoho obětoval. Život je vším a všude (Bůh také, jak je psáno, je všudypřítomný). A v tom to je! Život sám sebe, když je vším, nepotřebuje obětovat, aby se poznal. Nepotřebuje obětovat žádnou ze svých částí pro část jinou, natož svého syna:). To by byl pěkný tyran. Přirozeně žitím sama sebe, všech svých částí, pozná postupně své hry – světlé i temné, radostné i smutné, destruktivní i harmonické … Integruje vše jako zkušenost – říká se tomu vývoj.

Tento vývoj funguje nejen na univerzální úrovni, ale je propsán i na úroveň individuální, do našich životů. Jak nahoře, tak dole, říkal už Hermes Trismegistos. Součásti vývoje je proces přijetí sebe. Toho kdo jsem, všech svých části. Nemusím žádnou ze svých částí obětovat pro jinou. Nemusím nic potlačovat, je třeba to “jen přijmout”. Jen přijmout jsem dal do uvozovek, protože to je na tom často to nejtěžší. Více o přijetí sebe a svých částí píšu v knize Smysluplné vztahy. Přijetí je základní princip vztahu k sobě, který je důležitý pro naše sebepoznání – sebevědomí, sebehodnotu, sebelásku (vztah k sobě). A také z něj vyrůstá naše schopnost tvořit vztahy s ostatními.

Naproti tomu princip oběti je vlastně snaha po vývojové zkratce. Něco obětuji (syna na kříži), abych něco druhého polepšil (lidi na zemi). Obětovat se, je tedy snaha vývoj “urychlit”, jít “zkratkou” a vlastně tak získat moc nad životem. O to většině náboženství jde. Nemuset vidět to, co u sebe vidět nechci. Je to touha po skvělém sebeobrazu. Ale takto univerzální Život netvoří – obsahuje všechny části, nejen ty, které si vybere a chce na sobě vidět. I ty “hříchy” jsou důležité pro vývoj. Dokonce velmi důležité. Život není selektivní, aby něco odvrhoval jako zlo a naopak něco vyzdvihoval jako dobro. Toto rozdělování je vlastní těm, kteří své části nemají přijaté (mnoho náboženství, nauk a duchovních směrů).

Dobro a zlo jsou jen mentální koncept. Ve skutečnosti nic takového neexistuje. Život rozdělují na dobro a zlo ti, kteří díky tomu chtějí ovládat davy. Chtějí mít moc. Sami rozhodovat co je dobré a co ne. Tak si vytvoří boha, v jehož jménu kážou. Lépe řečeno vytvoří obraz boha. Vírou milionů lidí se tento obraz stává jakousi “entitou”. Ve skutečnosti je v tom velká pýcha (duchovní pýcha). Většina náboženství, kultů, či duchovních nauk touto pýchou trpí, i když si to dotyční nemyslí. Mají pocit, že jdou ke světlu, bohu, prázdnotě, vědomí (názvů je mnoho). Pracuje v nich dávná (dnes již podvědomá) snaha ovládnout Život. Ukázat – hele jakou mám moc, dokážu potlačit samotný Život. Potlačit jeho projevy, některé dokonce označit za zlé a špatné (sexualita, vášeň, pocity, emoce..). Případně mohu obětí “syna mého boha” spasit ostatní. To je mega pýcha:), kterou nám zde křesťanství prostřednictvím “božího syna” předkládá.

Nemám nic proti osobě Ježíše. Myslím, že to byl ve své době velmi pokročilý učitel. Potíž je v tom, co z něj vytvořili jeho následovníci a posléze tuhý církevní systém. Vytvořili exemplární oběť, která si neváží vlastního života (takový podle mne Ježíš nebyl). Navíc pyšnou oběť, protože tím, že spasí druhé se staví nad ně. Nevěří, že by mohli svoji životní lekci zvládnout sami.

My pak, dle tohoto velkého vzoru, obětujeme v našich životech kde jakou svoji část, jen abychom byli „čistší a lepší“. Většina lidí byla vychovávána k přesvědčení, že mají dobré vlastnosti a špatné vlastnosti. A proto, abychom byli přijímáni, se musíme zbavit špatných vlastností – nebo je alespoň skrýt. My jsme tomu tak uvěřili, že jsme začali sami sebe odsuzovat. Jestli ale chceme být svobodní, pak musíme přestat soudit sami sebe a potlačovat, nebo obětovat části sebe. Nakonec totiž obětujeme i tu lásku k sobě, protože nám řekli, že je to sobectví.

Potíž je v tom, že pokud člověk nedokáže milovat sám sebe, nedokáže milovat ani nikoho jiného. U lásky k sobě to začíná, tam je klíč. Když člověk opravdu miluje sám sebe, zjišťuje, že v něm není sobecké ego. Naopak, když miluje druhé, aniž by miloval sebe, tak se vlastně jen pokouší o lásku. A tehdy se vynořuje sobectví a ego. Misionáři, sociální pracovníci, různí reformátoři, dobrodinci a laskavci všeho druhu s velikou touhou pomoci (lépe řečeno touhou po moci) druhým mívají často veliké ego. Mají pocit, že jsou lepší než ostatní, když tak moc pomáhají světu. Teprve člověk, který přijímá sám sebe, udělal opravdový krok k lásce.
Rozumím tomu, že tato perspektiva není pro každého. Je to výsledek mé cesty. Duchovními naukami a směry se zabývám více jak dvacet let.

Napsat komentář

Mohlo by Vás zajímat

Český čas vánoční a jeho potenciál

I když to tak nevypadá, to jak již řadu let prožíváme Vánoce tady v Čechách, je dobrým startem pro náš vývoj. Máme možnost zažívat každým rokem čím dál tím větší formální hojnost.  Výzdoba ještě nádhernější, pochutiny na vánočních stolech ještě rafinovanější, dárky luxusnější.  Alespoň jednou do roka si zkoušíme naplnit představu o hojnosti a naplnění. Dokonalá domácnost, […]

Pohádka o ledové královně a jejích mužích

Dnes jsem se rozhodla popsat vztahové modely a jejich dynamiku, ve kterých figuruje žena coby ledová královna. Tou je myšlena žena, která se jeví jako chladná, nedostupná, pyšná, náročná.  Z řad mužů jsou tímto typem ženy fascinováni v zásadě dva druhy mužů – „ctitelé“ nebo „léčitelé“. „Ctitelé“ jsou fascinováni její ledovou krásou a jsou vždy připraveni být jí po ruce, […]

Napsali o nás