Četl jsem na internetu názor, z několika různých mužských skupin, že muži mají uctít svého otce tím, že uznají, že je silnější, jinak se ke své síle nedostanou. To je myslím jedno z nejjedovatějších přesvědčení, které jsem ve veřejném prostoru viděl. Doslova nemocné. Ukotvuje hierarchický systém, který nefunguje.
Představte si muže, který má slabého otce (v dnešní době téměř většina mužů, to koneckonců v příspěvcích bylo také – že zde chybí vzory). Takový muž při hledání své síly musí uznat, že jeho otec, který například celý život uhýbal před svoji ženou (jeho matkou) a dalšími ženami, kličkoval, nejednal přímo, nestál za sebou atd., je silnější než on. Jakou “sílu” z tohoto uznání asi získá?
Dokud budou muži věřit, že jim sílu může dodat jen někdo zvenčí – například otec – tak se z té kaše, ve které jsou, nikdy nedostanou. Svoji sílu máme v sobě a žádný otec (ani fyzický, ani nebeský) nám ji nedodá.

Otec je bytost (stejně jako matka), díky které jsme přišli na tento svět. Umožnili nám vstup a rozehráli základní téma našeho života. Po nějakou část života jsme se navzájem inspirovali. Byli nám průvodci a dělali co uměli a mohli. To je vše! Jinak máme vlastní zdroje zkušeností, se kterými na tento svět přicházíme, i vlastní zdroj Života, který je v nás. Ten nevytvořili naši rodiče! Prostě jedna bytost přišla na svět skrze druhou bytost. Nevzniká zde žádný závazek, ani závislost. Tedy lépe řečeno neměla by vznikat. Bohužel právě díky přesvědčením popsaným v úvodu textu jsme zabředli do kolektivních představ, že pomoci v našich tématech nám mohou jen naši rodiče – předci – jsou přeci hierarchicky nad námi.

Pokud žije muž v přesvědčení, že nemůže přerůst svého otce, není to cesta k síle, ale naopak. Ke slabosti (bude totéž vyžadovat po svém synovi. – k tomu se dostanu), Je to stejné jako donekonečna řešit dětská zranění. Ani to není cesta k sile.
Zdravé je přesvědčení “Já mohu přerůst svého otce”. To je cesta úspěchu a životního vývoje. Cesta dopředu. Cesta životaschopnosti. Každá generace má úkol rozhojnit život a posunout ho dál. To samozřejmě neplatí jen pro muže. I dcera může přerůst matku.

Stejně tak my, rodiče, bychom měli přestat držet své děti (i podvědomě) v tomto nesmyslu. Neumím si představit, že bych po svém synovi chtěl uznání (jakoukoli formou a na jakékoli úrovni), že jsem ten silnější. To by byla ukázka slabosti. Snahy něco si dokazovat. Ukázka nízké sebehodnoty a komplexu. A jsme u toho. O to v tomto tisíciletém konceptu jde. Spravovat si svůj komplex. Svůj pocit, že nejsem dost.

Muži přestali být silní, když vytvořili tento nesmyslný hierarchický systém se snahou spravovat se na každé další generaci a chtít po ní potvrzení, že jsem dost.
Koncepty, které říkají, že je třeba uznávat otce jako silnějšího, jsou proti vývoji. To se pak propisuje i do mnoha dalších oblastí našeho života. Díky otiskům z rodiny pak vytváříme tyto struktury plné nesebevědomí a komplexu v celém našem lidském systému žití. Dobře vidět to je ve výrazně mužských společenstvích, např. na vojně, kde se tento komplex projevuje ve formě mazáctví a šikany nováčků. Je to jen zvýrazněný postoj – musíš mne uznat jako silnějšího, necítím se dost.

Měli bychom začít více vnímat SEBE a začít důvěřovat svým vlastním zdrojům. Začít cítit svoji vlastní sílu. Ta není odvislá od rodinného systému. Je to proces, ale stojí za to. O tom, jak začít do hloubky cítit a vnímat sebe je první třetina knihy Smysluplné vztahy.
Já sám učím své klienty – muže i ženy – vystupovat z těchto hirearchických systémů, ať už rodinných, nebo jiných ke své vlastní síle. To vidím jako ozdravné.

Pokud chcete opravdu změnit svůj život a navyklé stereotypy, udělejte první krok a dovolte si investovat do sebe. Projděte ucelenou cestu k sobě s knihou Smysluplné vztahy. Příspěvky na sociálních sítích pro trvalou změnu a dobrý pocit nestačí.

Michal Bartoš

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno autora, zdroje, aktivní odkaz na www.mmbartosovi.cz a celá tato poznámka.

 

 

 

Napsat komentář

Mohlo by Vás zajímat

Partner mého levelu

Pocit štěstí a naplnění našeho lidského druhu stojí z velké části na tom, jestli cítíme a navenek projevujeme svoji přirozenost, své talenty.  Jestli cítíme, že jsme na svém místě a můžeme cítit to velké – JÁ JSEM. Další věcí, která se podílí na našem pocitu štěstí, je pocit přijetí v rámci společenství a partnerského vztahu. Jsme párový […]

Tři příběhy o vyjících obětech

V rámci soucitu a milosrdenství jsme učeni pomoci bližním. Pomáhání obětem se stalo v našich časech, kdy většinově máme na to podporovat druhé, trendem. Právě proto se mnoho lidí začalo na tuto pomoc zvnějšku spoléhat. A z toho, že nemůžou, se stala jejich životní role. Tuto roli provázejí nářky a stěžování si na věčnou smůlu […]

Napsali o nás