Jsou v Česku místa, na kterých je cítit symbolika naší historie i toho, kdo jsme. Přes nářky a hořekování, necítíme poklad, který máme. Raději uplatňujeme strategii „pazdráta“, který se veze a u toho hlasitě nadává jaký je chudák.

Včera jsme byli s Míšou na Karlštejně. Mám to místo rád. Krásná stavba, která září do světa už 700 let. Jezdí se na ni dívat turisté z celého světa. Nikdy nebyl dobyt, což je vzhledem k jeho poloze trošku zázrak. Sice ho sto let po založení dobývali z okolních kopců husité, ale nedobyli. A to i když ty čtyři okolní kopce, ze kterých na hrad stříleli kde co, jsou vyšší a zkoušeli to skoro rok. Pak Švédové, ti co byli až na Karlově mostě:), byli už i na nádvoří hradu, ale velkou věž nedobyli. Odtáhli a hrad si stojí dál. Prošel věky. V 19 století ho architekt Mokr zrekonstruoval tak skvěle, že díky tomu nemůže být zapsán na seznam památek Unesco. Ale nevadí, hrad je zde a září do celého světa.
Napadla nás analogie z Českem. Že je tady v Čechách z určitého pohledu dobře. Prošlo zde v minulosti mnoho převratných událostí, ale žádné takové, které by zastavily vývoj. Žádná spálená země po drastické válce, nebo po dlouhodobém útlaku. Každá zlomová událost byla výukou, ale nezastavila náš vývoj. Říkali jsme si s Míšou, že v Čechách máme oproti jiným zemím mnoho zkušeností, vč. nedávné doby socialismu. I když jsme to vše neprožili osobně, máme to po předcích zakódované v genech. Je to pestrá zkušenost našeho národa. Víme jaké je to být “pod někým” (300 let nadvlády Habsburků), jaké je to být samostatní, jaké to je spojit se s jiným státem, co to přinese, když k vládě dosadíme dělnickou třídu. Víme co je to znárodnění i co je to privatizace:) Máme opravdu pestrou směs zkušeností v genech. Prošli jsme tím vším, mnoha extrémy, oproti jiným zemím ještě dost “jemně”.

To je dobré si s vděčností uvědomit. Zkušenosti jsou součástí našeho bohatství. Můžeme na tu cestu být hrdí. Je jen na nás, jak všechny zkušenosti využijeme. Je to dar. Někdy je dobré dívat se na svoji historii z jiné strany a opustit nářky jací jsme chudáci, kteří od ostatních vždycky dostávali na prdel.
Jako bychom se rozhodli jen klečet a naříkat. To se projevuje tím, že stále čekáme na nějaké zachránce a vzhlížíme k jakýmsi “autoritám”, ať už v minulosti (doba Karla IV) atd., nebo i dnes. Stále čekáme na spasitele, toho správného lídra a myslíme, že nás zachrání. A u toho hekáme. Je to takový typicky český, všudypřítomný, skoro až rituální nářek “jak nic nefunguje a všichni jsou pitomci, zejména “ti tam nahoře”.

Nějak si v tom neuvědomujeme, že začít je třeba od každého z nás – být hrdý na sebe, na to co tvořím, převzít zodpovědnost. Jinak nás opravdu nikdo nezachrání od postoje obětí. Ona ta oběť je velmi výhodná strategie. Můžeme se vést a v klidu nadávat. V hospodách, na sociálních sítích, všude. Hořekovat, vzývat slušného pana profesora, ať je náš prezident. Pohoršovat se nad tím, co dělá ten současný a vůbec si u toho nepřiznat, že by to něco vypovídalo i o nás. Že to není náhoda, že máme takového prezidenta a ne jiného. Jen to ne! Lehce se od pocitu, že to s námi nějak souvisí odstřihneme slovy – to není můj prezident, můj ne. Já čekám na toho správného. A u toho nadávám. Je to taková mentalita “pazdráta”, který se v klidu veze, nic nedělá a u toho křičí jak je mu špatně. Jak s ním všichni zametají. Je to projev nedospělosti.

Součástí dospělosti je postavit se hrdě za sebe i ve svých chybách, převzít odpovědnost. Za svoji historii i tvorbu. To zde neumíme. Raději hledáme toho, kdo za naši situaci může. Vztah k zemi ve které žijeme utváří i naši osobní hrdost. Je součástí našich smysluplných vztahů.

Napsat komentář

Mohlo by Vás zajímat

Odvaha vylétnout z klece

Být sám sebou, jít svou cestou, zní v dnešní době ze všech stran. Ovšem v podmínkách, do jakých se rodíme, jaké na nás po celou dobu naší existence působí, to vůbec není jednoduché. Okolí má zpravidla jasnou představu jací bychom měli být. Naši rodiče, prarodiče, učitelky v mateřské, školský systém, jednotliví učitelé na základní, střední, vysoké.

Proč stále chodíme k vyschlým napajedlům?

Jednou z největších potíží ve vztazích je neochota vnímat sebe a své pocity. Ta neochota spočívá ve strachu. Na určité úrovni totiž tušíme, že pokud bychom se vnímali, pak bychom museli měnit vztahy s lidmi ve svém okolí. A to se nám nechce. Máme strach, že budeme sami. Tak raději kašleme na sebe, na svůj […]

Napsali o nás