Důležitou věcí ve vztazích je přestat očekávat, že se o vaše potřeby postará partner. Nebo naopak, že vy nejlépe víte, co je pro partnera dobré. Pokud máte stejnou prioritu – například pohodu a radost ve vztahu – tak si můžete svojí vstřícností, toleranci a svým nastavením, utvořit podmínky. To je vše. Neočekávejte, že váš a čas a vaše potřeby naplní někdo druhý. A ani vy se nesnažte automaticky naplňovat potřeby druhého.
Jsou to zbytečné nároky, které zatěžují vztahy – co by měly udělat ženy pro muže, co by měli muži udělat pro ženy. Na to se vykašlete. Každý musí hrát na své straně hřiště. Pak má hra jiskru a šťávu. Starat se o sebe a spojovat se s tím, co já chci, nebo nechci. To pak komunikovat partnerovi. Ze svého stanoviska. Nikdo za vás nenacítí vaše potřeby (stejně jako vy nemůžete naciťovat potřeby druhého). Partner vám je může pomoci zrealizovat, ale nemůže “táhnout” za vás, nebo vy za něj.
Ženy si někdy stěžují na pasivitu mužů. Jenže ve své touze po důležitosti si neuvědomují, že se vlastně od začátku snažily ve vztahu vše řídit (tato snaha je velmi často nevědomá). Mužům vlastně zcela automaticky vnutily svůj servis, ve snaze ohromit je svojí dokonalostí (podvědomé přesvědčení “já vím, co on potřebuje”). Jejich muži, kteří nabízený “servis” přijali jsou pak pasivní. Mají doma vlastně další “matku”, na jejíž energii se vezou. Obě strany si nemají co vyčítat. Zkrátka se potkali dva, kteří si pouze zrcadlí své podvědomé vzorce a vnitřní deficity: moc ve vztahu (model matka) a pasivní snaha nechat se vést (synovská role).
Vidím to u mnoha klientek (i klientů) na terapii. Postupem času ženy snaha po důležitosti “doběhla”, protože se z ní ve finále cítí vyčerpané a frustrované. Muži v roli syna zase nemohou cítit přirozenou hrdost na sebe.
Opustit tyto vzorce chování a přestat ve vztazích uplatňovat vlastní důležitost, začít “hrát hru ze své strany hřiště”, je svítání na lepší časy mezi ženami a muži.
