V dnešní době Covidismu zažíváme zkušenost, že i oběť může být tyranem. Skrytým a nepřiznaným. Narozdíl o tyrana diktátorského typu (toho poznáme hned, protože s ním máme velké zkušenosti). Oběť svůj diktát uplatňuje jinak: Když nemůžu být zdravý já, ať jsou omezení i všichni ostatní. Když se nedaří mě, ať zkrachují i druzí. Už jsme to jednou v určité formě zažili: po roce 1948. Tenkrát vláda dělnické třídy chtěla (zcela otevřeně) převzít majetky úspěšných a bohatých. A taky je převzala. Tehdy to byl přiznaný tyranský diktát. Jak to dopadlo všichni víme. Nešlo pouze o podvědomá, nebo skrytá přání jako dnes. Ale i ta tvoří naši realitu.
V době Covidismu zažíváme podobné zkušenosti jako tenkrát, včetně zavíráni živností a podnikání. Dnes ovšem ne ve jménu vlády dělnické třídy, ale ve jménu nemocných a principu “obecného zdraví”. Přitom za své zdraví si každý zodpovídá sám. Pokud mu onemocní tělo, je to signál pro jeho osobní systém, že se o sebe špatně stará. Nejen fyzicky (strava, pohyb atd.) ale i duševně (stres – kvůli němu oslabená imunita, potlačované emoce, dlouhodobé neřešení svých životních témat apod.). To ovšem oběť nechce vidět, nechce s tím být v kontaktu. Hledá viníky jinde – venku mimo sebe. A nachází je. Jsou to všichni ostatní. Oni zde roznášejí virus. Oni mohou za moji nemoc. Za můj strach. Co na tom, že mnoho z nich virus v sobě má (tak jako spoustu jiných virů) a neonemocní. Na tom nezáleží. Pod rouškou budou chodit všichni a doma budou taky všichni – kolektivně! Ať třeba zkrachují! Ať zkrachuje celá společnost! Diktát oběti jede. Politici plní přání většiny. Je jedno, zda jsou to přání vědomá, nebo podvědomá. Proto jsou politici odrazem společnosti. Oni nám ukazují, jací jsme v kolektivní rovině. Jako národ. Mnohdy se nám to zrcadlo nelíbí, ale je nutné ho přijmout, protože teprve pak je možná i změna.
Například náš prezident to ukazuje již zcela nepokrytě: “Ať podnikatelé díky opatřením zkrachují”. Je nevědomě hlásnou troubou té části národa, která žije svůj život v pocitu oběti (postoj – za vše špatné co se mi děje mohou druzí). Zdá se, že jich je u nás většina. Bohužel.
Vláda se vůbec nezabývá efektivní ochranou ohrožených pacientů – jejich izolováním, bedlivou kontrolou a léčením od prvního dne pozitivity. Přitom právě lidé z ohrožených skupin jsou z více jak 90 % na seznamu mrtvých. Místo toho zavírá doma všechny a stále straší novými opatřeními. Nezabývá se efektivní ochranou, protože nemusí. Většina národa je, jak se zdá, s jejími kroky v souladu. A ti, co nesouhlasí, tak bohužel nejsou slyšet. Jsou často pasivní – ono to nějak dopadne.
Lidi prostě umírají, to je třeba přijmout. Naše společnost není se smrtí vyrovnaná. Smrt jsme vytěsnili za zdi hospiců, domovů pro seniory, LDN, nemocnic. Ať tam dožijí, jen ať nejsou na očích. Je to pseudohumanita dnešní společnosti. Z toho cítíme na určité úrovni vinu a kvůli ní jsme manipulovatelní. Jsme tak ochotní slyšet na tyranii oběti a nebránit se jí.
Dnes neumírá více lidí než v jiných letech. Letošní křivka mrtvých není vyšší. Přesto si necháme diktovat nesmyslná opatření a individuální starost o své zdraví přenášíme do kolektivní roviny, s budovatelskými hesly typu: Společně to zvládneme. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Zvládnout to musíme každý sám. Každý ve svém Já. Teprve tam musí uzrát touha po svobodě, touha po životě. Pokud ji hluboce necítíme každý v sobě, pak pasivně odevzdáváme své živnosti, podnikání, svobodu a celkovou životaschopnost společnosti na oltář diktátu oběti. Je na každém z nás, co s tím ve svém životě udělá. Jak se projeví ve svém Já. Zda se nechá zastrašit řečmi o sobectví, nebo jako Já (individualita) vystoupí z kolektivní tyranie, ve které ze strachu abychom nezemřeli, přestáváme žít.
