Snaha mít vše pod kontrolou

autor: | 28. 10. 2020 | Muži, Rodina, Vztah k sobě, Vztahy, Ženy | 0 komentářů

Při terapiích se u klientů často setkávám s touhou mít vše pod kontrolou, která postupem času ústí ve velkou frustraci. Tento způsob uplatňování moci nad životem se propisuje i do vztahů. Vede pak například k tomu, že za partnera (děti, rodiče, okolí) dotyčný/á dělá vše. Vydělává peníze, uklízí, vaří, plánuje společný čas, bere odpovědnost za mnoho kompetencí, které patří druhým. Jen aby mohl/a mít věci pod kontrolou. Výsledkem je frustrace z lenivosti okolí, které nabízený servis automaticky a naprosto logicky přijímá. Proč taky ne? Byli by hloupí:). Už jsem na toto téma několikrát psal.

Jako vše v Životě má tato naše snaha mít nad vším MOC – kontrolu – i svoji opačnou polohu, ze které velmi často pramení. Lépe řečeno z jejího nepřijetí. Z nepřijetí BEZMOCI. Té se bojíme. Stavu NEVÍM, nemám věci pod kontrolou. Tak se raději snažím mít pod kontrolou úplně vše. Hlavně neudělat žádnou chybu, vše mít perfektní a dokonalé. Mít nad vším MOC. S podvědomým pocitem, že chybu si nemohu dovolit.
Proč? Kde to vzniklo? Jako hodně věcí v našem životě i toto souvisí s dětstvím. Rodiče, prarodiče a různí jiní vychovatelé, vč. učitelů (a vlastně celého systému) nám dávali zažít pocit bezmoci kdykoli jsme (podle nich) udělali něco špatně. A to bylo v některých případech na denním pořádku. Dítě bylo často chybující, nedokonalé, málo nadané atd. Cítili jsme za to VINU. Za to, že nejsme podle představ. Že jsme špatní, nepřijatí a jsme pro okolí zdrojem zklamání. S tím jsme nechtěli být v kontaktu. Nechtěli jsme to cítit, což je v dětství celkem přirozené, umožnilo nám to přežít různé situace.
Pak jsme dospěli, ale tento druh nepřijetí jsme si podvědomě stále brali s sebou. I když už to není aktuální. Naše část je tak vlastně stále v dětském módu. Na nějaké úrovni se stále snažíme, aby náš život byl “perfektní” a my ho měli pod kontrolou. Vše ve svém okolí. Abychom necítili ten starý pocit z dětství. I když dnes už není aktuální, jsme dospělí. Je to pouze naše vnitřní šikana. A vždy byla. Naši rodiče nám tento náš vlastní nevědomý postoj k životu pouze zvědomili. Jak to?

Ani rodiče a ostatní vychovatelé totiž ve skutečnosti nejdou “viníci” našeho stavu (jakéhokoli), na které bychom to mohli svést. Oni jen “plnili” naše podvědomé zadání. Zvědomili nám svým přístupem to, co máme jako bytost v sobě. Rozehráli základní příběh našeho života. Nejsou tedy viníci, ale spolupracovníci. I když na nevědomé úrovni. Jako děti jsme s tím nemohly mnoho dělat. Jako dospělí už můžeme! Můžeme na tomto našem vlastní základním příběhu vnímat, jak o sobě ve skutečnosti uvažujeme, jaká podvědomá přesvědčení o sobě máme (jsem špatný, nezasloužím si atd…) a můžeme s tím pracovat. Už nemusíme poslouchat svého vnitřního kritika, který se často nadále projevuje zevně přes naše okolí (partnera, kolegy, šéfy atd).
Jako děti jsme nebyly vedení k tomu, že my sami VÍME a známe řešení situací našeho života. Nebyli jsme k tomu vedení, protože my sami s tímto způsobem řešení nejsme v kontaktu. Proto jsme se narodili do prostředí, které nás tímto směrem ani nemohlo vést (nemá tedy cenu, jak znovu opakuji, cokoli svádět na rodiče).
Máme v sobě řešení všech našich životních situací, stačí jen pracovat s NEVÍM jako s možností, která nás posune dál. Jako s prostorem, kterým mohu projít.

Vždy, když přijde nová a nečekaná situace, jsme konfrontováni s NEVÍM. S nevím jak to vyřešit. To nás dostává do velké nejistoty, protože jak jsem naznačil, my jsme v naší společnosti zvyklí vždy vědět. Odmalička jsme za to ve škole oceňování. Ten, kdo VÍ má jedničku. Ve chvíli, kdy nevíme, začínáme se bát a automaticky (dětsky) saháme po pomocné ruce nějaké autority. Někoho kdo VÍ. Očekáváme, že to za nás někdo vyřeší. I zde jsme v dospělosti stále v dětském módu.

To je důvod, proč tak moc v nejistých dobách saháme po řešeních, které nám dávají politici a jiné vedoucí autority. A jsou to oni, kdo v těchto dobách získávají na síle. Celý systém získává na síle – stačí slib: my se o vás postaráme, my to vyřešíme. Tento pocit, chce mít mnoho lidí. Že je o ně postaráno, že na to „máme ty správné lidi“. Je to odraz naší vlastní vnitřní nejistoty, naší neochoty projít každý sám individuálně situací NEVÍM a rozhodnout se co je pro mě nejlepší. Podle svého. Jde přeci o můj život! Místo toho jsme ochotní dělat i ty největší blbosti, které nám naši „tatíci – politici“ nařídí, protože nám to dává pocit jistoty, že alespoň někdo VÍ co dělat. Reklamovat tento postoj můžeme pouze u sebe. To bychom však museli přijmout odpovědnost za svůj život a volby. To nechceme. Raději kolektivně nadáváme “na ty nahoře”.
V tomto vzorci chování je pro nás i velké nebezpečí, protože pak jsme v mezních situacích (krize atd.)ochotní naslouchat diktátorům. Z pocitu nejistoty a podvědomé viny za to, že nevím (nejsem perfektní) je to pro nás snazší, než ochota vypořádat se situací sami. Čím víc je nové nepoznané spojeno se strachem (ten například média vytváří ve velkém), tím ochotněji jsme schopni přijmout i extrémnější řešení. Vzdát se například části své svobody. Hlavně, že to za nás někdo udělá a rozhodne.

Řešení je na každém z nás. Na vnitřní úrovni se jedná o vystoupení z vlády kolektivního nevědomí do individuálního Já. Už konečně chtít vědět, co je dobré pro můj život. Stačí se jen rozhodnout. Přestat mít pocit, že starat se o sebe je špatné, sobecké atd. Uvědomit si, že mám nárok na to, chtít pro sebe to nejlepší. Přestat utvářet mocenské celky, ve kterých nám hranice, nebo motivace našich činů dávají druzí (celek). Já sám si stanovuji, co je pro můj život dobré!! Já jsem vrcholnou autoritou ve svém vlastním osobním systému.

Všechny velké lidské objevy vznikly na podkladě NEVÍM a na ochotě jednotlivce tímto procesem projít, chtít vědět. Mít silný záměr vědět. Přestat chodit podle vyjetých kolektivních kolejí. Přestat chodit cestami druhých. To je nový druh uvažování, nový druh vědomí.

ČTĚTE TAKÉ

NOVÁ KNIHA

Smysluplné vztahy

555 

Nelze měnit druhé

Nelze měnit druhé

Nemůžeme měnit partnera, ani nikoho druhého. Je dospělý. Měnit můžeme pouze sebe a svůj postoj k dané situaci. Řeším to s klientkami v terapiích často. Vy máte svoji odpovědnost k sobě. Ke svému životu. Proč ve vztahu, kde to dlouhodobě neladí chcete dále zůstávat?...

Proč při výběru partnerů ztrácíme soudnost

Proč při výběru partnerů ztrácíme soudnost

 "Kdybych to věděl(a) už na začátku". Často si tuto větu říkáme v době, kdy nám spadnou, vlivem některých událostí, růžové brýle a vidíme, že zřejmě nejsme s partnerem, který k nám opravdu ladí. Mnohdy je to až v situaci, kdy už nás pojí společné závazky - děti,...

Už mě nebaví být svému muži matkou

Už mě nebaví být svému muži matkou

Nedospělí muži se vydávají se do světa hledat buď princeznu nebo matku. O princeznách píšu jinde, dnes to bude o naplňování role matky. Velká část mužské populace hledá ženy, které jim něčím připomínají matku. Matka byla totiž jedinou ženou, se kterou kdysi prožili...