Málo v životě nasloucháme vlastním pocitům. Tím se od nich oddělujeme. Dáváme více na rozhodování myslí, čímž se dostáváme mimo rovnováhu. Mysl je skvělý analytický nástroj, ale špatný vůdce života. Řeším to s klienty v terapii často. Odpojení od cítění sebe má vliv i na naše sebepřijetí a sebehodnotu. Když necítíme, nevnímáme sebe, tak věříme na hodnocení své osoby okolím. Dáváme tím svému okolí velkou moc nad naším životem. Jedna věc je přijímat zpětné vazby jako dar, který mě může obohatit. Druhá věc je automaticky uvěřit, že jsem špatný, neschopný atd. Když si nejsme jistí sami sebou, snažíme získat jistotu potvrzením a nákloností druhých. Mnoho lidí je na tomto potvrzení a ocenění závislých. Bohužel hledají ocenění pouze zevně a zapomínají na svoji vnitřní jedinečnost. Lépe řečeno, jsou díky necítění sebe, od ní odpojení. Člověk, který hluboce cítí vztah k sobě (sebelásku), vnímá, že si svoji hodnotu definuje sám. Kdo jiný zde na světě by to měl dělat? Každý z nás je k tomu ve svém osobním systému ten nejvýše povolaný. To, jakým způsobem vidím sám sebe, mám ve svých rukou. Tento hluboký postoj k sobě, mi ostatní zrcadlí v běžných situacích života a vztazích. To znamená, když se na hluboké úrovni nepřijímám, mám pocit, že jsem špatný, že si nezasloužím (cokoli – lásku, přijetí, radost, peníze atd), tak se v životě dostávám do situací, které mi tento postoj k sobě ukazují. Život nemá jiné možnosti, jak nám zvědomit to, s čím v našem nevědomí nechceme být v kontaktu. Každý z nás má plnou moc nad pojetím sebe sama. Je nejvyšší autoritou svého systému. Každý den tvořím sama sebe. Každý den mám možnost vnímat sebe jako mistrovské dílo, jako drahokam Života, který přetvářím já sám. To není nějaká vnější afirmace, ale hluboké uvědomění si toho, kým jsem – forma Života, toho času v lidském těle.