Česká republika jako Půlnoční království

autor: | 24. 10. 2020 | Obecné, společnost, Vývoj, Vztah k sobě, Vztahy | 0 komentářů

Nabízím trochu jiný úhel vhledu k dnešní situaci. Není jistě pro každého, ale mnoho lidí je dnes již ochotno vnímat souvislosti (nejen svého života) hlouběji. Vidím to na klientech při terapiích. Úroveň vědomí se zvedá. Pro toho, s kým tento text neladí, je to OK. Jsou jistě jinde jiné komentáře, které ladit budou.

V České republice byl vyhlášen zákaz zpěvu. Vláda na sebe bere roli krále, zakazujícího lidem radost ze známé pohádky Pyšná princezna. V pohádkách, bájích a mytologických příbězích je skryta hlubší moudrost života. Česko se v době Covid mění v Půlnoční království. Vláda na sebe bere tuto roli nevědomě, aby nám stejně nevědomě vzkázala: „Co si ještě necháte líbit? Co víc ještě potřebujete vědět? Zakážeme vám cokoli, jen abychom vás konečně “dokopali” k uvědomění si sebe. Pokud se nebudete chtít uvědomit, tak vás dovedeme k nové verzi nesvobody, protože v tom případě si svobodu nezasloužíte!“

Půlnoční království lze chápat jako oblast kolektivní tyranie, kde vládne slabý král, který je ovládán proradnými a zkorumpovanými rádci (vlivové skupiny). Ve skutečnosti na této situaci král svoji ”slabostí” podvědomě i vědomě spolupracuje. Navenek chce být “hodný”, ale uvnitř mu tuhý režim, moc a kontrola nad poddanými dělá dobře. Právě proto, že je slabý a nejistý sám sebou. Slabý ovšem není pouze král, ale také lid, který si takovým králem nechá vládnout. I u něj platí, že na systému podvědomě kooperuje. Remcá, nadává, chodí zpívat za hranice království, ale sílu na vzepření se nemá (lépe řečeno nemá ochotu). Nechce se mu na hlubší úrovni převzít odpovědnost za svůj život.
Země krále Miroslava symbolizuje výstup individuálního JÁ z těchto kolektivních příkazů, jak žít. Výstup se realizuje přijetím odpovědnosti za svůj život a vědomou tvorbou svého životního příběhu. Už název země symbolizuje individuální JÁ. Na tomto území je jasně stanoveno: kdo chce, ten má. Musí proto však něco udělat a vzít za to i již zmíněnou odpovědnost. Reklamace pak může podávat pouze u sebe. Na druhou stranu velkým bonusem je, že na věci ve svém životě má vliv a může je měnit. To je svoboda!

U nás v České republice již po mnoho staletí nenacházíme sílu k jasnému projevu JÁ. Čekáme na spasitele zvenku: různé typy lídrů, tatíčky prezidenty, Blanické rytíře… Přitom onen pověstný Blanický rytíř je síla Života v každém z nás. Ta armáda, na kterou se čeká, až se probudí jsme my! My všichni, co zde žijeme! Ale protože, jak už jsem psal, je pohodlnější čekat na “spasitele” zvenku, tak stále děláme, že to nechápeme, že nevíme, co se po nás chce a pasivně, po švejkovsku, dalo by se říct, až vzdorovitě, čekáme, že to někdo udělá za nás.

A co my? Momentálně kolektivně čekáme a testujeme, kdo vezme do ruky “prapor svobody” a začne s protestem. Někdo, kdo se v minulosti osvědčil? Nebo někdo nový? Studenti jako před 30 lety? Nebo umělci, kterým teď vzaly živobytí? Ti se také před 30 lety osvědčili.
To, co přichází příkazem “shora”, reaguje vždy na podvědomou zakázku “zdola”. Náš život je řízen z nevědomí (můžeme mu říkat, jak chceme). V reáliích tohoto světa pak můžeme vidět, jaká přání ve skutečnosti máme, pouze s nimi nechceme být v kontaktu. Proč? Ve hře je opět přijetí odpovědnosti za život, který žijeme. Tímto skrytým způsobem předáváme odpovědnost druhým. Je to jednodušší, protože máme situaci na koho “hodit” – na ty nahoře. Ti rozhodují. Opět jsme v kole těžko čitelné kolektivní tyranie. Vládci plní podvědomé záměry poddaných. Podaní nadávají, ale nic neudělají, protože nechtějí přijmout odpovědnost za své životní volby. Těžko říct, kdo je komu tyranem a kdo je obětí. Zda ti na vrcholku pyramidy moci, nebo ti vespodu. Je to velké zkušenostní pole vývoje bytostí, které se realizuje přes bolest.

Při této kolektivní hře zapomínáme na sebe. Na své JÁ. Pouze pevné rozhodnutí každého jednotlivce žít svobodně, může přivést kolektivní změnu. Naše záměry tvoří. Když se každý z nás silně rozhodne chtít svobodu, pak se naše realita začne utvářet tímto směrem. Věci se mohou dát do pohybu pro mysl i dost nečekaným způsobem. V každém z nás je totiž tvůrčí síla Života. Ne někde na nebesích (jak se nám jiný systém snažil v minulých věcích předkládat).
My onu tvůrčí sílu Života ve svých individuálních životech stejně využíváme (díky ní i žijeme), ale opět nevědomě. Ve chvíli, kdy si začneme chtít uvědomovat vliv na utváření svého života, tak ji můžeme začít používat i vědomě. To je výše zmíněný výstup individuálního JÁ z kolektivní tyranie. Součástí tohoto procesu je přijetí absolutní odpovědnost za vše, co se nám v životě stalo a děje (zde začínáme cítit a vnímat, že si to svými záměry vlastně sami vytváříme). Pomíjí hra na „někoho druhého, kdo nám kazí život” – osud, rodiče, partner, Bůh, děti, vláda…atd. Už zde nejsou “ti oni”, kteří způsobili, že se mám v životě tak špatně. Mám vliv na utváření svého života. To je svoboda – Země krále Miroslava – výstup individuálního JÁ z kolektivních příkazů, jak žít. Já jsem nejvyšší autoritou svého systému.
Tolik analogie s pohádkou.

Každý z nás je odpovědný za svůj život a své zdraví. Můžeme přijmout opatření na ochranu ohrožených (staří lidé v domovech důchodců, v nemocnicích atd.) Netřeba ale kolektivních opatření, které zabíjejí společnost v její životaschopnosti a prosperitě. Nejsme děti, které je třeba “chránit”. Jsme svobodné bytosti, nikoli zajatci rádců, různých lobby a jejich zájmů. Máme po 31 letech opět příležitost se projevit a vystoupit z kolektivní tyranie…

ČTĚTE TAKÉ

NOVÁ KNIHA

Smysluplné vztahy

555 

Nelze měnit druhé

Nelze měnit druhé

Nemůžeme měnit partnera, ani nikoho druhého. Je dospělý. Měnit můžeme pouze sebe a svůj postoj k dané situaci. Řeším to s klientkami v terapiích často. Vy máte svoji odpovědnost k sobě. Ke svému životu. Proč ve vztahu, kde to dlouhodobě neladí chcete dále zůstávat?...

Proč při výběru partnerů ztrácíme soudnost

Proč při výběru partnerů ztrácíme soudnost

 "Kdybych to věděl(a) už na začátku". Často si tuto větu říkáme v době, kdy nám spadnou, vlivem některých událostí, růžové brýle a vidíme, že zřejmě nejsme s partnerem, který k nám opravdu ladí. Mnohdy je to až v situaci, kdy už nás pojí společné závazky - děti,...

Už mě nebaví být svému muži matkou

Už mě nebaví být svému muži matkou

Nedospělí muži se vydávají se do světa hledat buď princeznu nebo matku. O princeznách píšu jinde, dnes to bude o naplňování role matky. Velká část mužské populace hledá ženy, které jim něčím připomínají matku. Matka byla totiž jedinou ženou, se kterou kdysi prožili...