Past milosrdenství

autor: | 1. 10. 2020 | Muži, společnost, Vývoj, Vztah k sobě, Vztahy, Ženy | 0 komentářů

Nedávno se mě jeden klient po sezení ptal, jaká je moje mise zde ve světe. Zajímavá otázka. Když jsem nad ní přemýšlel, zformuloval jsem ji do věty: Zbavím vás milosrdenství a naučím vás postarat se o sebe.
Kdo četl knihu Smysluplné vztahy, tak si možná vzpomene, že jsem v ní o milosrdenství psal krátkou pasáž. Ta může osvětlit význam mé odpovědi klientovi.

Milosrdenství a z něj pramenící charita jsou v naší společnosti silně zakořeněné. Mnoho lidí „páchá dobro“ buď z důvodu špatného svědomí, nebo pod vlivem touhy ukázat sám sobě (a druhým), jaký jsem skvělý člověk. Není to asi příliš populární názor, ale na základě mých zkušeností není milosrdenství
dobrou cestou pro vývoj jakékoli bytosti. Jde o to, že když se stále snažíme někomu pomáhat, nedáváme mu prostor prožít vlastní životní lekci. Změkčujeme mu podmínky. Tak dáváme najevo, že vlastně nevěříme, že by situaci a její následky zvládl sám. Stavíme se nad něj. Nenecháme ho dospět. V tom je právě ona skrytá past! Jeho lekce se tak stále jen prodlužuje. Činíme ho neschopným a závislým. Generace dnešních dětí, které zůstávají do 30 let v „mamahotelu“, jsou toho dokladem. Proč to děláme? Protože je v nás již po staletí šikovně zasévána myšlenka milosrdenství coby naší základní povinnosti. Ta vede k závislosti, o což vládnoucím systémům (církevním i jiným) vždy šlo. Milosrdenství vychovává k neschopnosti, ke spoléhání se na druhé a ke stádnosti. Křiví charakter a vychovává lidi, kteří chtějí žít z energie druhých. Nespoléhají na sebe a své zdroje. Nemohou je vlastně ani objevit, protože v tomto vlivu stále čekají, že situaci někdo vyřeší za ně. Oni sami nemusí nic.
Tento model chování se přenáší i do kolektivního vědomí – čekáme, že situaci za nás vyřeší politici, rodiče,
partneři, šéfové, autority všeho druhu. Výsledkem je pocit, že sami nic nezmůžeme, že jsme ti maličcí. To je jedním z cílů milosrdenství, takové lidi je totiž snadné ovládat.

Je možné říci, že opakem takovéhoto milosrdenství je životaschopnost (schopnost postarat se osebe). Ulehčováním v těžkých životních situacích k ní nikoho nemůžeme přivést. Dospělost, o které v knize Smysluplné vztahy často píšeme, je v realitě žitá životaschopnost. Přirozená životní moudrost (která je dnes překrytá milosrdenstvím), je naučit své děti vše, co umím, a pak říci: „Zkoušej to v životě sám, běž, dál, já už ti nemohu pomoci.“ A nechat je, aby si na vše další přišly sami. Toto pravidlo ovšem neplatí pouze u dětí. Jsme zvyklí změkčovat životní situace (mnohdy aniž si to uvědomujeme) svému širokému
okolí – partnerům, kolegům, přátelům atd. Ve své praxi často slýchám, jak si ženy stěžují na neschopnost svých mužů, na jejich pohodlnost, lenost, a přitom jim stále dělají matky. Nadávají, ale ze zvyku svým mužům dále změkčují podmínky. Místo toho, aby je obrazně (a možná i prakticky) vyhnaly „od stolu
a lože“ a řekly: „Vrať se, až dospěješ! Až z tebe bude chlap, který jen nemele hubou, ale je aktivní a umí se postarat.“
Systém postavený na milosrdenství by totiž nemohl fungovat, kdyby neměl v naší denní realitě praktické „spasitele“, kteří skutky milosrdenství každodenně konají. Dnes již ze zvyku, aniž by jim to přišlo divné. Zkuste si říct a pozorovat, kdy v životě potlačujete sami sebe, aby se druzí měli lépe. Trpíte lidem (blízkým i cizím) nerespekt, obětujete jim svůj čas, peníze, schopnosti atd. s výmluvou, že jsou to „ti slabší a potřebnější, než jste vy“. Co z toho máme? Pocit velikosti (podvědomý, možná i vědomý), to si přiznejme. Nahrazuje nám pocit toho, co nám chybí – že náš osobní život je veliký a má smysl sám o sobě. To ve svém životě ovšem necítíme právě proto, že se staráme o životy druhých. Ne o svůj. Máme za to, že když změníme své okolí, tak se pozitivně změní i náš život. Místo toho, abychom začali u sebe. Je to začarovaný
kruh. Čím méně cítíme sebe, tím více chceme lidem pomoci a cítit, že náš život je důležitý. Velikost naší oběti dává smysl našemu životu. Těch, kteří toho využijí a chtějí se vézt na naší energii, je vždy dost. O to strach mít nemusíme. V různých časopisech pak čteme články o energetických a citových „upírech“, kteří nám ničí život. Jde jen o populárně vyjádřené zneužívání principu milosrdenství, v kombinaci s naší neschopností a neochotou říkat NE.

V naší knize popisujeme na mnoha místech velmi prakticky, jakým způsobem začít opět cítit sebe, své potřeby a jak začít opravdu vnímat sebe sama. To je něco, co už jsme zapomněli vlivem nasazování
společensky přijatelných masek. Přestali jsme být autentičtí. Přišli jsme o své přirozené instinkty. Vnímání a prožívání sebe sama, jsme nahradili zájmem o druhé. Tento způsob žití nám přineslo milosrdenství a podobné principy otisknuté většinou v různých náboženských systémech.
Kdybychom zdravě cítili sebe, pak bychom cítili stejně zdravě i druhé a nepotřebovali bychom umělý institut milosrdenství. Nepotřebovali bychom ani psychology, terapeuty, kouče, duchovní učitele či faráře.
Zároveň je třeba říci, že je mnoho lidí, kteří si cestu milosrdenství potřebují ještě projít, aby na vlastní kůži pocítili, zda je to pro ně výhodné, či nikoli. Je to zkušenostní pole. Bez této zkušenosti bychom nebyli celiství. Nicméně pro mnoho lidí je na čase z ní vyjít. Vím, že to, co zde píšu, není vhodné pro
každého, i když vědomí v naší společnosti roste.
Náš svět je plný iluzí, proto je dobré chtít vnímat pravdu ve svém životě. Pravdu o sobě, o tom, co žiji, pravdivě vidět své blízké a vůbec všechny lidi, se kterými se dostávám do kontaktu. V tom nám velmi pomáhají pocity. Pokud je jsme ochotni vnímat, jsou dost nekompromisní.
Pravdu jsme si kolektivně přikryli mimo jiné i rozlišováním na „dobro a zlo“. To je velmi obtížné a ošidné. Co se tváři jako „dobro“ a staré dobré hodnoty (milosrdenství), může se po čase projevit jako „zlo“ ve smyslu změkčilosti a neschopnosti postarat se o sebe. Což ve výsledku vede ke smrti jedince i společnosti. Proto je dogmatické kategorizování a rozdělování dobra a zla jednou z největších potíží našeho světa. Vše je vývojová zkušenost. Když vnímáme, že určitou zkušenost už nepotřebujeme, je naším právem ji odmítnout a říct: „Dost, to stačí, už jsem se poučil.“ Tato životní pružnost je součástí životaschopnosti. Lpění na starých řádech a „hodnotách“ zastavuje vývoj života jedince i společnosti.

Více o knize Smysluplné vztahy se dozvíte zde na stránkách: https://www.mmbartosovi.cz/smysluplne-vztahy/

ČTĚTE TAKÉ

NOVÁ KNIHA

Smysluplné vztahy

555 

Nelze měnit druhé

Nelze měnit druhé

Nemůžeme měnit partnera, ani nikoho druhého. Je dospělý. Měnit můžeme pouze sebe a svůj postoj k dané situaci. Řeším to s klientkami v terapiích často. Vy máte svoji odpovědnost k sobě. Ke svému životu. Proč ve vztahu, kde to dlouhodobě neladí chcete dále zůstávat?...

Proč při výběru partnerů ztrácíme soudnost

Proč při výběru partnerů ztrácíme soudnost

 "Kdybych to věděl(a) už na začátku". Často si tuto větu říkáme v době, kdy nám spadnou, vlivem některých událostí, růžové brýle a vidíme, že zřejmě nejsme s partnerem, který k nám opravdu ladí. Mnohdy je to až v situaci, kdy už nás pojí společné závazky - děti,...

Už mě nebaví být svému muži matkou

Už mě nebaví být svému muži matkou

Nedospělí muži se vydávají se do světa hledat buď princeznu nebo matku. O princeznách píšu jinde, dnes to bude o naplňování role matky. Velká část mužské populace hledá ženy, které jim něčím připomínají matku. Matka byla totiž jedinou ženou, se kterou kdysi prožili...