Proč si myslím, že svět se vyvíjí směrem ke kvalitě života a ne naopak?

Velká skupina  lidstva soucítí s planetou, lidmi a chtějí pomoci budovat kvalitu života pro jiné.

Mnozí se ptají a hledají odpovědi na své otázky. Zároveň je většina civilizovaného světa v depresi, odpojení. To je dobré znamení.

Být v depresi je už pokročilá fáze vývoje.

Zdá se to být protimluv?

Zdánlivě to tak může vypadat. Ale pokud pozorujete život a aspoň částečně pochopíte jeho zákonitosti, uvidíte potenciál tohoto stavu.

Vše evolučně vyspívá a každý aspekt života během věků postupně prožíváme na úrovni fyzické, emoční i mentální. Nic se nedá urychlit, ani obejít.

Zkusím to zjednodušit a vypsat ty známá vývojová témata, které kolem sebe můžeme pozorovat a všichni, opakuji, všichni jimi procházíme:

Tyran * Oběť * Zachránce

Rezignace * Krize * Hledání

Pochopení * Integrace * Přijetí

O tyranovi a oběti je toho napsáno všude dost a nemusíme je rozvádět. Tvoří nerozlučný pár, jeden bez druhého by si totiž nemohl svoji roli zažít.

Pak je tu zachránce, který je nutnou pozdější součástí tohoto evolučního tématu. Ten si myslí, že už je nad tím, ale opak je pravdou. Je to jen další zkušenostní aktivní fáze, kterou musíme projít.

Ano, už ví, že nechce být ani obětí, ani tyranem, ale od tématu jako takového se nemůže odpoutat. Nesoustřeďuje na kvalitu svého života, ale naopak se opakovaně snaží řešit vztah mezi tyranem a obětí. Svou fyzickou, emoční či mentální účastí do jejich příběhu vstupuje a stává se tak jeho součástí. Ještě tento příběh nepochopil. A bohužel v této fázi ještě nemůže.

Místo, aby si řekl, že být tyranem nebo ho obětí ho už nebaví a chce tvořit svůj život jinak, jeho mysl utvořila svoji verzi pravdy o světě. Život je nespravedlivý, krutý a je na něm, aby ho zastoupil.

Ať už pomáhá oběti či chce vyléčit oba dva, jednou zjistí, že to nepomáhá. Když si připustí, že je nad jeho síly svět zvenčí zlepšit, následuje pocit selhání, vyhoření, marnosti, rezignace. Je to důležitá, opět nevyhnutelná fáze.

Tyto pocity jsou dost nesnesitelné, proto se většina lidí v této fázi od svých pocitů odpojuje. Pokud se tyto nepřijaté pocity hlásí o slovo, hledají pomoc v lécích, jiných návykových látkách, náboženstvích, nebo neustálém vytváření činnosti. Cokoli jen ať nemám čas se cítit. Ať už je to workoholismus, nakupování. Z tohoto umělého “zastabilizování se” vychází potřeba instantních prožitků, dramat, které jsou spíše virtuální a nejdou moc do hloubky. Je to taky nutná fáze, ale tím , že svůj skutečný pocit popírají a bojí domnělého konce, který by jim přinesl, jen tuto fázi prodlužují.

Jde o nezbytnou fázi krize vědomí, která nás dříve či později donutí k pátrání po smyslu života a k tomu, abychom si to vypořádali se životem jako celkem.

Donutí nás hledat, někdy dlouho hledat. I hledání má své fáze. Součástí těchto fází je hledat takovou pravdu, jaká by se nám líbila. Učení, které mi potvrdí svět, že existuje svět podle mě. Například, že může být měkký, dobrý, duhový, samá růžová láska a světlo. Skrze zaměřování se jen na to pozitivní, ohneme realitu. Idealizujeme si starší fáze vývoje, různé přírodní kmeny, které depresi a naše problémy neřešili, ale nejde se vrátit zpátky.

Pak to jednou přijde a s tím i vnímání skutečné lásky života, která je sice syrová, ale bolí jen, když se dostaneme na mantinel. V přírodě nikdo zbytečně netrpí. Veškeré nadbytečné utrpení je důsledkem nezralé lidské mysli, která to chce dělat jinak a po svém. Ale i naše mysl se má právo evolučně vyvíjet a sama zjistit že bolest ve svém těle nejde trvale překonat a tím zvítězit nad životem.

Po jeho pochopení a přijetí se už nesnažíme předchozí evoluční fáze v sobě popřít, překonat, jen hledáme jejich rovnovážnou polohu, ve které jsou našemu životu prospěšné. Například tím, že najdeme funkci pro ten aspekt života, který jsme viděli jako tyrana, ho do života začleníme, přijmeme a nemusí se nám ve vnější realitě připomínat. Integrujeme zkušenosti předchozích fází poznávání aspektů života.

Pokud zcitlivíme a přijmeme sebe se vší svou minulostí, vnímáme zavčasu, nebojujeme, nemusíme se vyvíjet přes bolest.

Poté už nechceme ze života odejít. Zapojíme se tak zpátky do stavu bytí jako partner, který to, co život v něm chce realizovat, podpoří a ví, že je to tak v pořádku ať si okolí myslí, co chce. Vracíme se znovu do stádia nevinnosti života. Tak jako zvíře, které neřeší, zda to, co dělá je dobré či špatné. Prostě projevuje život tak, jak to v sobě cítí. Jen to v této fázi děláme vědomě. Vím, proč jsem to udělal, proč je to prospěšné a dobré.

V této fázi chceme ve hmotném světě zůstat a budovat v něm místo pro sebe. Ano už nečekáme, až nám někdo místo vytvoří, ani ho se nesnažíme tvořit druhým.

Až potom jsme schopni se zaměřit na sebe a svůj život.

Až pak jsme skutečně schopni vidět a docenit potenciál sebe a celého života kolem nás a budovat skutečnou kvalitu.

Až pak skutečně respektujeme všechny fáze, kterými procházíme. Vnímáme je jako přítele. Nehledáme dokonalost, ale přijímáme, že jsme a budeme na cestě.

Až pak můžeme opravdu respektovat různá stádia vývoje i ve vnějším světě a řešíme je, jen jestli se nás bezprostředně týkají.

Budujeme náš kvalitní život. Nic víc, nic míň.

A ty kapky takového života se jednou spojí v moře kvalitního života.

Ano, ještě tam nejsme, ale všechno k tomu spěje.

Nic nejde zrychlit. Každý tlak to jen zašmodrchá.

 

Jsem tam, kde jsem a je to v pořádku.

 

Michaela Bartošová 4.2.2019