“Té síly díl jsem já, jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.” J.W.Goethe – Mefisto. Replika z Goetheho Fausta, mne inspirovala k myšlenkám: Proč je dnes tolik lidí neschopno se o sebe postarat. Proč vládne rozmazlenost?
Napadla mne variace citátu z úvodu: “Té síly díl jsem já, jež, chtíc páchat dobro (milosrdenství), vždy zlo vykoná.”

Tím, že se stále snažíme někomu pomáhat, nedáváme mu prostor prožít vlastní životní lekci. Změkčujeme mu podmínky. Tak vlastně nevěříme, že by situaci a její následky zvládl. V tom je právě ono skryté zlo! Nenecháme ho totiž dospět. Jeho lekce se tak jenom prodlužuje, činíme ho neschopným a závislým.

Generace dnešních dětí,zůstávajících do 30 let na mama-hotelu, jsou toho dokladem. Proč to děláme? Protože je v nás již po staletí šikovně zasévána myšlenka milosrdenství. To totiž vede k závislosti, o což vládnoucími systémům (církevním i jiným) vždy šlo. Milosrdenství vychovává k neschopnosti, ke spoléhání se na druhé a ke stádnosti. Křiví charakter, vychová lidi, kteří chtějí žít z energie druhých, nespoléhají na sebe. V tomto vlivu stále čekají, že situaci za ně někdo vyřeší. Že bude někdo orodovat. Svatý Václav za Českou zemi, případně andělé, nebo rovnou celý vesmír pomůže apod. Jen my nemusíme nic. Dokonce už máme pocit, že nic nezmůžeme, že jsme ti maličcí. To je ideál milosrdenství, takové lidi je snadné ovládat.

Opakem milosrdenství je životaschopnost. Změkčováním situací nikoho nemůžete naučit životaschopnosti. Dospělost, o které jsem mluvil, je žitá životaschopnost. Přirozená životní moudrost, která je dnes překrytá milosrdenstvím, je naučit své děti vše co umím a pak říci: “Zkoušej to sám, běž, dál ti už nemohu pomoci”. Nechat je, aby si na vše přišly sami.

To neplatí jen u dětí. Jsme zvykli změkčovat životní situace (mnohdy, aniž si to uvědomujeme) širokému okolí – partnerům, kolegům, přátelům atd. Kolik žen ve své praxi slýchám, jak si stěžují na neschopnost svých mužů, na jejich pohodlnost, lenost a přitom jim stále dělají matky. Nadávají, ale ze zvyku jim situaci dále vyměkčují. Místo toho, aby je obrazně (a možná i prakticky) vyhnali “od stolu a lože” a řekli: “vrať se, až dospěješ! Až z tebe bude chlap, který jen hubou nemele o věcech, ale je aktivní a umí se postarat.”

Systém postavený na milosrdenství by totiž nemohl fungovat, kdyby neměl praktické “spasitele” v naši denní realitě, kteří skutky milosrdenství každodenně konají. Dnes již ze zvyku, aniž by jim to přišlo divné. Zkuste si říci sami, kdy potlačujete sami sebe, aby se druzí měli lépe. Trpíte lidem (blízkým i cizím) ne-respekt, obětujete jim svůj čas, peníze, schopnosti atd. “těm slabším, potřebnějším, než jste vy”.

Co z toho máte? Pocit velikosti (možná i podvědomý). To si přiznejme. Dává vám pocit toho co nám chybí – že náš osobní život je veliký a má smysl. To ve svém životě ovšem necítíme právě proto, že se staráme o životy druhých. Je to začarovaný kruh. Čím méně cítíme sebe, tím více lidem chceme pomoci a cítit, že náš život je důležitý. Velikost naší oběti, dává smysl našemu životu. Těch, kteří toho využijí a chtějí se vézt, je vždy dost. O to strach mít nemusíme;) V knize Smysluplné vztahy popisuji jakým způsobem cítit sebe, své potřeby, opravdu se vnímat. To, co už jsme zapomněli pod nasazováním společensky přijatelných masek. Přestali jsme být autentičtí. Přišli jsme o své přirozené instinkty. Už nevnímáme sebe, nahradili jsme to zájmem o druhé. To nám zde zaselo milosrdenství a podobné principy. Kdybychom zdravě cítili sebe, cítili bychom zdravě i druhé a nepotřebovali bychom zde umělý institut milosrdenství. Nepotřebovali bychom ani psychology, terapeuty, kouče, duchovní učitele, faráře apod. Tyto principy více popisuji ve své knize.

Zároveň je třeba říci, že je mnoho lidí, kteří si cestu milosrdenství potřebují ještě projít, aby na vlastní zkušenost pocítili, jak je to pro ně výhodné, nebo ne. To, co zde píšu není pro uvědomění každého. Ono rozlišování na dobro a zlo je velmi obtížné a ošidné, jak je naznačeno už v úvodním citátu. Co se tváři jako dobro a staré dobré hodnoty (milosrdenství), může se po čase projevit jako zlo ve smyslu změkčilosti a neschopnosti se o sebe postarat. Proto je dogmatické kategorizování a rozdělování dobra a zla, jednou z největších potíží našeho světa. Vše je vývojová zkušenost. Když vnímáme, že zkušenost už nepotřebujeme, je naším právem ji odmítnout. Říci: “Dost to stačí, už jsem se poučil.” Tato životní pružnost je součástí životaschopnosti. Lpění na starých řádech zastavuje vývoj.

Co je tedy životaschopnost? Životaschopnost je schopnost postarat se o sebe. Obhospodařuji si svůj prostor po svém a druhým dávám svobodu, ať si to také dělají po svém, ale mimo můj prostor. Nesoudím je (oproti tomu systémy uplatňující milosrdenství často a velmi soudí). Nezasahuji do života druhých lidí. Respektuji jejich hranice. Nevyměkčuji jejich prostor. Nesnažím se je měnit. Zkráceně řečeno nestarám se o příběhy druhých, protože pak nejsem u sebe. Být u sebe znamená vnímat sebe a své potřeby. Umět se o sebe vždy postarat – to je životaschopnost.