Letošní slunovratový víkend jsme se s Michalem rozhodli užít v přírodě a navštívit několik míst. Mezi nimi i největší menhir v Čechách. Po této návštěvě jsme se rozhodli napsat článek o tom, jak k takovým místům přistupovat. Většinová společnost k nim přistupuje jako k něčemu, co je zajímavé a lze si u toho pořídit pěknou fotku. Energeticky silná místa jsou turistickými portály vykreslena jako ta, kam přijedeš, postojíš, poležíš, nabereš si a jedeš domů. Informace o tom, že k těmto místům je i pro nás dobré, přistupovat s úctou a respektem, zde chybí.

Jak k takovým místům přistupovat zkusíme popsat skrze naši nejnovější zkušenost:

Občas navštívíme místa, kde jsou kameny, se kterými lze komunikovat, ale tohle místo bylo trochu jiné. Vždy, když přicházím na nějaké takové místo, zpomalím a v sobě se ztiším. Sleduji pocity, které se objevují, a respektuji je. Tady u menhiru, mě to nutilo v jisté vzdálenosti zastavit. Cítila jsem, že tento kámen má velmi silné pole a vyžaduje velký respekt. Vyzařoval vědomí na úrovni bytosti. Nedovolila jsem si na něj sáhnout rukou, ale komunikovala s ním z uctivé vzdálenosti. Požádala jsem ho o to, abych ho mohla více poznat. (Pokud něco po někom, něčem chceme, je dobré se zeptat. Stačí potichu, v sobě.Může se stát, že místo z různých důvodů, nemá zájem komunikovat a je třeba to respektovat. Jsou i místa, kterým je radno se vyhnout, není zde dobrá energie a náš nedobrý pocit nás může varovat.) Cítila jsem, že se k němu mám přiblížit pozadu, tak aby moje záda byla ve velmi těsné vzdálenosti, ale opět se nedotýkala. Tady, blízko jeho poli, jsem jej mohla vnímat.

Byl vztyčen lidmi opravdu velmi dávno. Bylo do něj jejich záměrováním vloženo vědomí, dnes bychom řekli „strážce prahu“. Pro dávné obyvatele těchto míst byl hranicí mezi v jejich pojetí „horním“ a „dolním“ světem. Dolní svět pro ně znamenal podsvětí, předkové, zkušenost rodů, země, vesmíru. Ke svým předkům si chodili pro rady v těžkých časech a pro požehnání při významných rozhodnutích. Toto místo pro ně bylo posvátné a přistupovali k němu s velkým respektem.

Poté co se mi kámen takto představil, jsem odstoupila a požádali jsme o to, zda by nám mohl zprostředkovat nějakou informaci, která je pro nás důležitá. Umožnil nám to a vedl nás tak, abychom k němu po jednom přistoupili a čelem se dotkli určitého místa. Když jsme ucítili, co nám chce sdělit, poděkovali jsme. Poté jsem se ho otázala, zda my můžeme udělat něco pro něj. Požádal nás o zvětšení ochrany v prostoru kolem něj. Zkusili jsme tento prostor rituálně vytvořit. Mysleli jsme si, že to bude stačit, ale další návštěvníci nám ukázali, že bytost menhiru po nás potřebuje více.

I když nám předtím byl dán delší čas o samotě, ihned po skončení naší práce, se tam nahrnula skupinka dalších zvědavců. Naběhli tam, kámen začali osahávat s hlasitým halekáním: „Já nic necítím, co ty? Pocem, zkus to taky.“ Udělali si pár „selfíček“ a rychle pryč. Další podobná hlasitá skupinka se blížila. Už při příchodu jsme si všimli, že je menhir pomalován svastikou a jsou na něm vyryty runy a jiné znaky. Je tedy patrné, že se lidé často  snaží nějak kámen využít pro sebe.

Pochopila jsem, o co nás menhir skutečně žádal. Přinést vědomí více lidem o tom jak by měli nejen tohoto “Kamenného muže“ vnímat.

Tento nešetrný přístup je hlavně dílem toho, že zde není vědomí, jak k těmto objektům přistupovat. Mezi sebou jsme většinou zvyklí se slušně chovat, ale že bychom k těmto místům měli chodit s úctou, nám nikdo neříká. Naopak naše společnost nás učí, že tam kde je možnost, máš právo neomezeně konzumovat, co se nabízí. Životní zákonitosti jsou však spravedlivé. Z věcí, míst atd. můžeme dostat jen tolik, jaký obsah jim dáváme. Pokud věříme, že to něco je pouhý šutr, který si tak můžeme jen vyfotit, více nám nedá. Ale pokud jsme citlivými, může se nám odkrýt svět, který má daleko větší možnosti než jsme tušili. Věci kolem nás mají daleko větší potenciál, než tušíme (mimochodem stejné je to u nás). Vždy je to dané naší mírou vědomí. Například takový křišťál může být jen pěkný kámen, nebo může kotvit prostor svým záměrem. Může přenést vibrace našeho záměru do vody. Další dnes již nikým nezpochybnitelné využití krystalu je chod hodinek. Čím je krystal kvalitnější, tím lépe usměrňuje frekvenci kmitů a impulsy jdoucí k magnetickému rotoru jsou stabilnější a chod hodinek je poté přesnější. To vám řekne každý výrobce hodinek. Postupně jak se bude zvyšovat vědomí naší společnosti, budeme objevovat další a další možnosti, jež skrývají věci kolem nás i v nás samotných. Lidé za 100 let budou považovat za samozřejmost, to čemu se dnes většina směje. Slyšela jsem kdysi jedno výstižné anglické přísloví. Je asi v tomto duchu.

„Ti co tančí, se mohou těm, kteří neslyší hudbu, zdát jako blázni.“

Nezapomínejme, že mysl je velmi tvořivá. Celé pole, kterému říkáme náš život je velmi tvořivé. Jen mi lidé vytváříme limity svým uvažováním , že je to tak a basta. Věda s konečnou platností potvrdila. To jakou dáváme pozornost, to jak jsme otevření novému pojetí jednotlivých věcí, událostí (případně sobě), v nich (v nás) odkrývá další vrstvy potenciálu a skrytých možností. Můžeme samozřejmě žít jen na povrchu věcí, ale časem nám to přestane stačit. Přestáváme tak totiž vidět a vnímat smysl toho, co se nám v životě děje. Smysl je nám ukazován právě prostřednictvím toho s čím přicházíme do kontaktu (lidé, situace, prostředí atd.). Pokud nejdeme hlouběji, tak se rychle přestáváme v životě orientovat. Máme ho za soubor nahodilých situací, které nelze ovlivnit. Jsme jako list ve větru. Je to nevědomý přístup k životu. Pokud chceme mít vědomý vhled do svého života, je třeba chtít začít vnímat.  

 

Zde jsou informace o  menhiru z internetu. Menhir Kamenný muž nebo také Kamenný pastýř najdete v těsné blízkosti obce Klobuky na Slánsku. Jedná se o 3,5 m vysoký vertikálně vztyčený kámen z rezavě hnědého železitého pískovce s výskytem bělavých křemenných valounků. Jde o prvohorní sediment ze svrchního karbonu starého cca 315 mil. let. Kámen pochází nejspíše z okolí Klobuk, případně od Žerotického potoka u Kokovic. Celková výška kamene i s částí pod zemí činí 4,2 m a hmotnost se odhaduje na 5 tun. Český geolog J. N. Woldřich tvrdil, že kámen je zbytkem velmi hutného a zvětrávání více vzdorujícího jádra permských pískovců v místě přirozeně uložených, ale vytrvalý J. L. Píč dal u kamene v r. 1898 kopat. Archeologické doklady k určení stáří kamene sice nalezeny nebyly, ale ukázalo se, že kámen je osazen v písčité vrstvě nad podložní skálou tak, že musel být vztyčen uměle. Pokud se tak skutečně stalo, a to v době od pozdního neolitu do 2. pol. 1. tisíciletí př. n. l., je Zkamenělý pastýř největším menhirem u nás.

 

Michaela a Michal Bartošovi 22.6.2019

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno
autora, zdroje, aktivní odkaz na www.mmbartosovi.cz a celá tato poznámka.