Většinový typ vztahů charakterizuje LEŽATÁ OSMIČKA –  do nekonečna.

Tendence znovu opakovat ty samé, nefungující nebo neuspokojivé modely.  Snažit se z druhých dostat lásku, přijetí , pozornost různými způsoby – zavděčováním se, kontrolou, manipulací, službou, vzdorem, destrukcí a sebedestrukcí. Pokoušet se skrze druhé vyřešit si pocit nedostatku prožitého v dětství, dokompletovat se, sebepotvrdit se. A následně nás zkušenosti znovu konfrontují s těmito pocity nedostatku a jen nás utvrzují v tom, že to nefunguje i nadále. Doživotně si řešíme a přehráváme mamku a taťku. Pomáháme těm mužům, zachraňujeme ty ženy a čekáme na to, co tam nikdy nebylo. Donekonečna chodíme do stejného prázdného krámu poptávat zda už nedostali zboží. Posléze máme sklon rezignovat na naše potřeby a místo naplnění ve vztazích hledáme aspoň klid a jsme rádi, že se vlastně máme lépe než Marie nebo Pepa. Nenaplněnost zaplácávají nákupy, dramata ať už osobní, telenovelové či bulvární. V esokruzích se to řeší tím, že je potřeba čistit , čistit, čistit- jeden aspekt za druhým , které nám zrovna partner, děti , soused zrcadlí. Třeba 10 let navštěvovat rodinné konstelace a vždycky něco objevit dalšího králíka v klobouku. Ano funguje to , ale je to na dlouho a stejně nás nakonec přivede k tomu samému. Co kdybych nečekali na zprávy od zrcadel, nebyli ve svém vývoji  tak závislí na druhých a rovnou vyskočili do vyššího „ levlu“?

Pokročilejší úroveň vztahů charakterizuje SPIRÁLA – VÝVOJ.Vztahy,  ve kterých se potkají jedinci , kteří vnímají svou skutečnou hodnotu a chtějí pro sebe to, co je pro ně PŘIROZENĚ  tím nejlepším .VYHOVÍ SI. A to i v partnerství. Vybírají  si partnera, který se nebojí být sám sebou, a kde zároveň spolu tělesně, emocionálně i v rámci své cesty ladí. Nevyžadují od partnera , aby žil život podle jejich představ či dle společného kompromisu. Chtějí toho, jehož přirozeně  priority ladí dohromady a nesnaží se realitu uměle přetvářet. Zároveň respektují vývoj a nesnaží se vztah za každou cenu udržet do konce života.

Co tyto dvě skupiny od sebe dělí ?   SEBELÁSKA

Pokud nedáme široké přijetí sami sobě, budete lovit pořád ve stejném závislostním rybníčku a spokojovat se s kompromisy, protože to co bych asi pro sebe doopravdy chtěl,  je pravděpodobně nedostupné. Kdo chce moc , nemá nic, že? Anebo „ Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. Ve většině případů se zde na Zemi rodíme do podmínek ,  kde je vědomí nedostatku. Nedostatku lásky, času, peněz , něhy , péče, přijetí, radosti. Uvěříme,  že to je zde na Zemi standardem. Další obecně sdílené přesvědčení, kterému se naučíme  věřit  je, že jakmile se narodíme jsme neschopným , nevědomým uzlíčkem , který je plně odkázaný na druhé- uvěříme, že vše podstatné pro život se nám dostane jen skrze druhé  a staneme se na nich závislí. Uvěříme , že tak to mají všichni. Bojíme se pak být odlišní, silnější , nadanější ,větší  a chtít víc, abychom nezůstali sami. Lepší spokojit se s málem a  svou osamocenost žít v davu.

Není jednodušší  rovnou přijmout všechny své aspekty ( ano i tu žárlivost, lenost, závist) než si to skrze zrcadla řešit po jednom donekonečna ? Uvědomit si , že mi sami si máme možnost dát to co potřebujeme nejvíce. Dalším bonusem je , že poté přirozeně respektujeme odlišnost a nedokonalost druhých a již nás spousta situací nedostává. Už to nenasedá na to, co u sebe zoufale nechceme vidět. Ano, každé zrno se jednou vymele, ale pokud si to uvědomíme -máme přístup k této informaci – je škoda tu podanou rukavici nezvednout.

Míša Bartošová

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno
autora, zdroje, aktivní odkaz na www.mmbartosovi.cz a celá tato poznámka.